Část svých téměř dvou let v Anglii jsem žila v komunitě House of the open door. Byla jsem zde na čtyř měsíční Škole učednictví a potkala opravdu mnoho zajímavých lidí. O Tomovi a Jo jste si mohli přečíst v minulém rozhovoru. Dnes bych Vám ráda představila Ibby Gyorgy, mladou ženu, které zemřel manžel na nádorové onemocnění mozku. Stala se tak čerstvě po 30 vdovou se dvěma malými dětmi...

„Hospodin je Zastánce sirotků a vdov. On je Zastánce mně i mých dětí..“ 

 

Obligátní začátek rozhovoru, Ibby, ale musí to být. Jak by ses ve zkratce představila? 
Jmenuji se Ibolya Gyorgy. Jsem Maďarka, ale už 13 let žiju v Anglii. Mám dvě děti, devítiletou dceru a pětiletého syna. Jsem fitness instruktorka, soukromá trenérka a členka komunity House of the open door. 

Jak ses z Maďarska dostala do Anglie a přímo do komunity? 
V komunitě žila už nějakou dobu moje kamarádka  a tehdy mě hrozně moc lákalo dát celý jeden rok mého života Pánu Bohu, víc Ho poznat a soustředit se jen na Něj. A tak jsem se rozhodla ten rok strávit právě v komunitě House of the open door. Tehdy se to všechno sešlo tak, že mi to přišlo jako správné místo. Později jsem se do Anglie znova vrátila a v komunitě poznala svého budoucího manžela Robiho. Tak jsem se tam rozhodla zůstat déle, abych s Robim mohla budovat vztah. 
 

Vyrůstala jsi v katolické rodině? 
Ano. Rodiče sice víru nějak aktivně nepraktikovali, ale nedělní kostel byla povinnost. Měli jsme úžasného kněze, který spoustu dětí zapojoval do ministrování, scholy a já se tak od mala cítila být ve farnosti jako doma. Dokonce jsme tomuhle otci Davidovi říkali strejdo Lala. :) V pubertě jsem ale byla rebelka. Nebo jsem si na to alespoň hrála. Vevnitř jsem se ale občas ještě pořád modlila. Při výšce jsem poznala společenství mladých křesťanů, kteří mě pozvali na kurz Filip. Po tomto kurzu jsem nějak začala žít to všechno, co jsem v kostele tolikrát slyšela. Že Pán Ježíš je živý. Od té doby se pokouším žít svůj vztah k Němu, jak to zrovna jde. 

A teď důvod tohoto rozhovoru. Ibby, pověz, jak to bylo celé s Robim... 
Robi byl úžasný. Nikdy jsem nepotkala hodnějšího a srdečnějšího člověka. Vzali jsme se a v Anglii se nám narodily dvě překrásné děti. Po pěti letech manželství ale Robi dostal mrtvici. A pak ještě několik dalších poměrně krátce za sebou. Lékaři nedokázali odhalit příčinu, ačkoliv chodil na spousty vyšetření. No a pak si nás jeden rodinný přítel a lékař vzal více na starost. A zjistil, že Robi má tři nádory na mozku a že jsou ve čtvrtém stádiu, které už není zvrátitelné. Dali Robimu slabou chemoterapeutickou léčbu a léky proti bolesti. Ty ho ale začaly hrozně měnit. Měl halucinace a několikrát dokonce napadl sestru v nemocnici. Začala jsem se ho bát a stávalo se, že kvůli těm halucinacím utíkal v noci z domu. Jezdila jsem pak s dvěma malými dětmi v noci autem po městě a hledala ho a zase vozila nazpět domů. Bylo to strašné. 

Jak jsi v tom všem mohla žít a spoléhat na Pána Boha, když se Ti vše sypalo pod rukama? 
Víš, já se pořád modlila novény, růžence a snažila se, jak jen to šlo, chodit na mši a ke přijímání. Všechno jsem se snažila neustále svěřovat do rukou Nebeskému Otci. A nějak, asi nadpřirozeně, jsem věřila, že když to dopustil, ví proč a že Mu musím zcela důvěřovat. Ale bylo to šílené. Šílené. 

A co Robi? 
Robi byl velmi statečný. Připadalo mi, že ve chvílích, kdy se mi „vracel“, nesl to utrpení až s jakousi zvláštní sladkostí. Pamatuji si, že když nám řekli, že umírá, odvezla jsem ho na vozíku před nemocnici. Rozplakali jsme se, objali a svěřili vše do rukou Bohu. Já tehdy věřila, dnem i nocí, že přijde nějaký zázrak a Robi se uzdraví. Mnoho lidí se za to modlilo. Lidé z komunity, kněží, řeholníci. Nic se ale nestalo. Snažila jsem se denně Robiho vozit na mše a na modlitby, aby se připravil na možnost, že se brzo setká s Bohem tváří v tvář. Občas si v té době zvládl pár minut ještě hrát s naší dcerou. Je zvláštní kolik lásky z těchto chvil přijala. Do teď z toho, že ji tatínek měl tolik rád žije.

Pamatuji si, že jednou, když už byl pouze v nemocnici a měl v ústech tolik trubiček, že mu šlo stěží rozumět, jsme se ho zeptali, jestli teď ještě něco nechce. A Robi k našemu podivu říkal, že chce zpívat. A tak jsme začali zpívat jednu chválící píseň “Bitva je Tvá Pane“ a Robi na konci písně jen řekl „Amen“. Několik dní na to velmi pokojně umřel. 

A co se dělo pak? 
To ráno jsem v sobě měla obrovskou bolest i radost zároveň. Víš, snažila jsem si po tu dobu Robiho odchodu uvědomovat to, že Robi mi nepatří. Byl mi dán jako manžel, ale vždy přece patřil Pánu a ne mně. Dobré máme z Božích rukou přijímat a zlé ne? Hrozně moc mi pořád chybí. Tolik jsem ho milovala a chtěla s ním prožít dlouhý život.. A pořád i po 4 letech s tím nejsem vyrovnaná. Ale jednou se mi stala věc a mohu přísahat, že skutečná. Mluvila jsem s Robim ve své hlavě a ptala se ho. „Jaké to je, Robi, jaké je nebe?“ A velmi nahlas jsem slyšela: “Ibbynko, je to ÚŽASNÝ!“ A od té doby jsem začala číst všechno ze životů světců, z Písma, z nejrůznějších poselství a proroctví o nebi. Asi je to i způsob, jakým se vyrovnávám s Robiho odchodem. Ale hrozně od té doby toužím po nebi. Víc než kdy dřív. Bylo to jako absolutní vášeň po tom, vidět, to co vidí Robi a zároveň, jako by mé srdce bylo rozdrcené na tisíce kousíčků... oboje zároveň. Tak bych to asi nejlépe popsala. 

Ptala ses někdy, proč jsi zrovna Ty přišla o manžela? 
Ano, ptala jsem se tisíckrát a stále dokola. Proč, proč, proč, proč a je to tak myslím v pořádku. Těžko se to popisuje, ale jednou jsem si nějak nově přečetla ten verš z Izaiáše: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé, cesty vaše ...“ A musím důvěřovat Pánu Bohu, že Robiho smrt je v Jeho tajuplném plánu, kterému teď a tady nerozumím. 

Jak teď žijete, Ibby? 
Snažíme se žít jako běžná rodina. Jen jsem zůstala jako matka samoživitelka na výchovu dvou malých dětí. Vozím děti do školy a na kroužky. Když zrovna netrénuji, tak se snažím co nejčastěji chodit na mši a ke přijímání a na adoraci. Snažím se taky co nejčastěji modlit různé novény a růženec. Zavedla jsem taky, že se každý den s dětmi 20 minut modlíme. Večer rozsvítíme svíčku, to mají děti obzvláště rády, modlíme se růženec a přečteme si něco z Písma. Díky těmhle chvílím to všechno lépe zvládám. A připomínáme si tak i Robiho. Děti se často modlí za nového tatínka a to je náročný slyšet. Několikrát jsem zkoušela randit s někým novým, ale vždycky jsem zjistila, že jednoduše nejsem připravená. Pořád všechny srovnávám s Robim. A tak jsem se rozhodla, že budu žít ještě víc v modlitbě a nechám to, jak to půjde. Teď nikoho nehledám a jsem tak spokojená. 

Víš, ještě k té touze po nebi. Od doby, co Robi zemřel, jsem se mší začala účastnit nějak plněji, jakoby opravdu srdcem. Jinak než předtím. A ve mši můžeme opravdu potkat Nebe na zemi. Opravdu se při mši potkávám s Nebem. To jsem tak nikdy dřív neměla. 

Kdyby mi někdo chtěl napsat, něco svěřit k modlitbě nebo něco probrat, tak určitě může. Tady je můj e-mail: ibbyfitness@gmail.com. 
 

Autorka: Alžběta Kalábová

Foto: archiv Ibby Gyorgy

https://www.signaly.cz/info/podporte-signaly-cz