Bylo nebylo jedno malé království. Nebylo za devatero řekami ani za devatero horami. Bylo stále přítomné v našich životech. Ale my jsme na něj zapomněli.

Je to království našeho já. Zapomněli jsme být sami sebou. Odtrhnout se od světa. Od toho, jak je nastavený. Následující příběh je ale o lidech, kteří to dokázali...

https://www.flickr.com

Bylo krásné odpoledne a já jsem se procházela pražskými ulicemi. Mezi mnoha turisty, na místech, kde konzumerismus dýchá ze všech stran. A právě v takových místech mne zaujal pár, který do obrázku bohaté společnosti nějak nezapadal. 

Kája a Petr. Na ulici žijí čtvrtým rokem. Spokojeně. Seznámili se ve fabrice, která poskytovala i bydlení. V práci je ale obrali o peníze a vyhodili, tím přišli i o své domovy. 

Káje v té době bylo osmnáct. Petr byl podstatně starší - 34 let - a o Káju se rozhodl postarat. Ta má rodinu, ke které se mohli a stále mohou nastěhovat, přesto, k nelibosti svých rodičů, volí život venku. K rodině občas jezdí na návštěvu, podle jejích slov jí ale stačí pár dní a už se zase těší na svobodu ulice. 

Petr ke své minulosti a vlastně i přítomnosti říká: ,,Ale já jsem si v životě zažil hodně. Měl jsem spoustu peněz, měl jsem všechno, spoustu přátel, ale byl jsem i venku a neměl jsem nic. A byl jsem sám. To, co teď zažíváme spolu je zdaleka to nejlepší.“

Začátky byly těžké, shodují se oba, ale šlo především o to přijít na to, co a jak. Jak sehnat jídlo a pití a kde spát. Teď jsou soběstační, jídlo si shánějí sami a našli si místo, na kterém mohou nerušeně spát. ,,A je nám takhle dobře. Víte, my kolem sebe nepotřebujeme lidi, nám oběma docela uškodili,” pokračují ve vyprávění svého příběhu, ,, lidi jsou k sobě hodný jen do tý chvíle, než jim jde samotným o krk, potom klidně někoho pošlou k vodě...Je málo lidí, který se z toho nepodělaj. Mezi nás přichází stále nový situace, musíme si věřit, pomáhat si, stát při sobě, i když druhý třeba zrovna vypadá, že neví, co chce. Někdy nezbývá nic jinýho než doufat, no. Já jsem sem šel s tím, že doufám, že to bude lepší...A teď to vím,” vypráví s úsměvem Petr.

Dvojici se zářícíma očima takový život prostě baví. Občas se pohádají, ale spíš proto, že mají na něco odlišný názor, což je dobře, dodává Petr a pokračuje, ,,ale že bychom si lezli na nervy? Naopak. Mě baví s mojí přítelkyní každej den.”

,,Pořídili jsme si i štěně a malýho křečka,” přibližuje jejich život Kája. 

,,To je život. A já si svůj život žiju pěkně,” trochu zasněně zakončí rozhovor Petr. 

Právě poslední věta je důležitá. Svůj život žiju pěkně. Petr a Kája jsou spokojení a je třeba to respektovat. Jiní lidé bez domova takové štěstí často nezažívají, mají za sebou jiný příběh, k jejich situaci vedly jiné příčiny, ale něco mají společné - každý je výjimečný. 

 Lidé žijící na ulici jsou často považováni za dno společnosti. Záleží na měřítku, podle ekonomického, sociálního a u mnoha i kulturního kapitálu, by tam skutečně patřili. Soudit člověka pouze podle těchto hodnot by ale bylo velmi omezené. Životy kolem nejde rozdělit do kategorií a smazávat tím jedinečnost jednotlivce. Naše pohledy jsou příliš zúžené na to, abychom mohli soudit a následně, s pocitem naší nadřazenosti, odsuzovat.  Vždyť souzení často ani nemají možnost obhajoby.

 

www.signaly.cz/podporte