Se skoro ročním odstupem píšu, co mi dala pouť do Santiaga de Compostela. Už teď vím, že psaní této části bude jiné a odlišné, protože už i já jsem jiná. Na cestu jsem se vydala 19. 6. 2019, kdy jsem odjela z milovaného Valašska vlakem do Prahy. Noc jsem přečkala na letišti a nad ránem jsem odletěla do Bruselu v Belgii, kde jsem šest hodin čekala na přestup do Francie do Biarritzu, městečka u oceánu. 

V Bruselu hezky pršelo a já se snažila usnout alespoň na chvilku. Bylo to celkem nemožné spát na židli, ale věděla jsem, že další den bude ještě náročnější a spánek potřebuji. Když jsem doletěla do Biarritzu, autobusem jsem přejela do města Bayonne, kde jsem našla vlakové nádraží, koupila jsem si lístek na vlak a po dalších dvou hodinách odjela vlakem do Saint-Jean-Pied-de-Port. Cesta trvala přes hodinu a při vystoupení z vlaku jsem cítila déšť na své tváři a před sebou v mlze tušila Pyreneje. Ubytovala jsem se; neměla jsem rezervaci, nikdy jsem si nedělala rezervace. Tato noc byla ze všech nejdražší, stála mě 17 euro. Po pár hodinách spánku jsem se dne 21. 6. 2019 vydala přes francouzské hranice Pyrenejemi do Španělska. 

Tohoto prvního dne jsem se nejvíc bála. Pyreneje nebudou žádná sranda, říkala jsem si. Po přibližně 24 km do kopce a 4 km z kopce jsem je měla za sebou. Po osmi kilometrech jsem zvracela. Měla jsem štěstí, že tento den mi sice pršelo, ale díky tomu mě nesužovalo horko. Došla jsem do městečka Roncesvalles ve Španělsku a ubytovala jsem v albergue – poutnické ubytovně, tak jako každý následující den. 

A co říct k praktické stránce pouti? Ubytování v ubytovnách stálo od 5 do 15 eur, i podle toho, jestli v ceně byla zahrnuta strava. Měla jsem s sebou svůj spacák, který jsem skoro vždy využila. 

Můj batoh vážil při odjezdu 8,3 kg a při návratu 7,3 kg. Po cestě mohl mít někdy i okolo 12 kg, podle toho, kolik jsem vláčela vody a jídla do zásoby. Před poutí jsem nejedla pečivo, ale pouť mě k tomu donutila. Většinou jsem se snažila mít každý den alespoň nějaký druh ovoce, kupovala jsem hlavně banány a pomeranče a taky croissanty a bagety a tuňáka. Ráda jsem si kupovala ovocné džusy, které dodaly energii. V zásobě jsem měla hroznový cukr, ale ani jsem ho moc nevyužila. Minimum, které mě tížilo na zádech, mohlo být ještě minimálnější. 

V těch chvílích si člověk říká, že se vážně obejde s málem. Nebyla jsem a nejsem žádná fiflena, ale ani dezinfekční gel nebo antibakteriální ubrousky jsem nepoužila. Ani hroznový cukr není potřeba; jedině, když člověku dojde jídlo a cukr potřebuje jako základní zdroj energie. Nejdůležitější je pít a mít s sebou dostatek hořčíku. Hořčík mě zachraňoval. Jeden den jsem si ho zapomněla vzít a měla jsem tak těžká lýtka, že jsem pořád dupala jako slon a nohy neposlouchaly. Protažení těla bylo nezbytné. Svaly si musí zvyknout; po pár dnech to bylo lepší a šlachy v chodidlech přežily, i když jsem myslela, že kvůli přetížení a natažení svalů v nártu pouť už čtvrtý den vzdám. Tyto obtíže jsou u mě při delších cestách obvyklé. Puchýře byly. Nespočitatelně puchýřů. Každý krok mě bolel. Po malých kamíncích kolem dálnice se nešlo vůbec pohodlně. Na to nezapomenu. 

Z každého dne se mi zobrazuje v myšlenkách nějaký kus cesty, pro ostatní ničím zajímavý, ale pro mě zásadní. Nezapomenu tyhle detaily, každá maličkost mi zůstane v srdci. 

Po jednatřiceti dnech jsem došla do Santiaga, katedrála byla bohužel uzavřená z důvodu oprav, takže jsem na mši musela jít jinam. Tam jsem upadla do mdlob. Při obětování jsem, tak, jak jsem měla v plánu, všechno ve svém nitru odevzdala Bohu. 

Má pouť měla celkem 976 km, protože jsem se za cílovým Santiagem rozhodla jít dalších 120 km ještě dál k oceánu na Finesterru a Muxii a prodloužila si tak cestu o pět dní. Pouť tedy trvala 36 dnů a dohromady s cestou tam i zpět 40 dnů. Denně jsem průměrně ušla téměř 30 km.

První Čechy jsem potkala až v Santiagu, kdy jsem napsala do facebookové skupiny Svatojakubská cesta – fórum, zda někdo není v Santiagu a nechce zajít na vínko. Takhle jsem se sešla se dvěma mladými poutnicemi. Přes Madrid jsem se letecky dostala do Vídně a odtud vlakem do Bratislavy, Púchova a pak k nám na Valašsko. 28. 7. 2019 jsem se vrátila. 

A co pro mě pouť znamenala? Na to si počkej. 

 

www.signaly.cz/podporte