Ne zrovna pěkný rok zakončují letošní Vánoce. Pandemie zákeřného virového onemocnění covid-19 vážně ohrožujícího život a zdraví postihla celý svět. Jen v Česku již usmrtila přes 10 000 lidí. Je obtížné narazit na člověka, který by se alespoň neznal s někým, kdo v důsledku této pandemie ztratil někoho blízkého. Mnoho z více než půl milionu těch, u nichž byla v naší zemi nákaza koronavirem diagnostikována, mělo těžký průběh onemocnění, někdy s nutností hospitalizace nebo s dlouho přetrvávajícími následky (zejména únavou a dušností), a nemálo z nich hovoří o nabyté zkušenosti jako o nejhorším zážitku v dosavadním životě.

 

Zdroj

 

Pokud někdo (letos) ztratil blízkého člověka (ať již v důsledku onemocnění covid-19 či něčeho jiného), budiž mu útěchou, že křesťanská naděje nekončí u dober tohoto světa, ale protíná hranice smrti směrem k cíli, který leží za ní. Vyznáváme-li Boha jako Lásku bez konce, lze předpokládat, že nás povolává z tohoto světa k sobě v okamžiku, který je pro nás z hlediska spásy nevhodnější.

 

Pandemie však nemá negativní dopad jen na nakažené a jejich blízké a pozůstalé. Horečně zaváděná a měněná opatření mající zabránit šíření viru značně proměnila a zpravidla ztížila všední život většiny z nás, s často výraznými důsledky na naše duševní prožívání. Žáci a studenti mají omezený přístup do škol – ne každému distanční výuka vyhovuje. Nemálo dospělých se dostalo do existenční (finanční) tísně, postihla je nebo jim bezprostředně hrozí ztráta zaměstnání, léta budované živnosti či podnikání. Data z výzkumu v české populaci dokládají v souvislosti s pandemií dvou až trojnásobný růst prevalence úzkostných a depresivních obtíží. Tento nárůst duševních obtíží bude navíc s ekonomickou krizí dále posilovat, včetně zvyšování prevalence sebevražd, varuje Rada vlády pro duševní zdraví

 

Tyto bolesti a nesnáze by neměly být důvodem k pocitům pachuti ze slavení letošních Vánoc, ale příležitostí k jejich intenzivnějšímu vnitřnímu prožití. Mělo by nás povzbudit, že vyprávění evangelistů Lukáše a Matouše o okolnostech narození Krista ukazuje, že v našich těžkostech a ohroženích nejsme sami.

 

Státní byrokracie zpravidla nejsou ochotny či schopny zcela dohlédnout všechny dopady svých opatření na každého, kdo jim má být podroben. Ježíškova maminka je kvůli císařskému nařízení o sčítání lidu nucena se v posledním údobí těhotenství trmácet spolu se svým snoubencem asi 130 kilometrů z Nazareta do Betléma. (Aniž to tuší, domů do Nazareta se hodně dlouho nevrátí.) Když dorazí do Betléma, narazí tam na naprostou absenci lidské solidarity – pro rodící Marii se nenajde místo v žádném z betlémských stavení.

 

Avšak Bůh v pravou chvíli poskytuje svaté rodině vše potřebné: přístřeší jeskyně s jesličkami a podle staré křesťanské tradice vycházející ze slov proroka Izajáše i s volem a oslem (na kterém gravidní Maria nejspíš do Betléma přijela), kteří novorozeného Ježíška svým dechem zahřívají. Je to prostředí sice skrovné, avšak onu noc dostačující. A pokud snad Josef s Marií neměli dostatek jídla či přikrývek, jistě jim je dali pastýři, kteří se jako první přišli Spasiteli světa poklonit.

 

O něco později Hospodin zachraňuje Ježíška z nebezpečí vražedných úkladů psychopatického krále Heroda, když posílá svatou rodinu do bezpečí izolace v podobě egyptského azylu. Ale ještě před tím nechává k právě narozenému králi Židů doputovat výpravu učenců z východu a spočinout ho v náručí jeruzalémského starce a stařeny Simeona a Anny, kteří na tuto chvíli celý svůj život čekali.

 

Ve Vánočním příběhu můžeme vidět naději i pro sebe, že se o nás Hospodin postará, že nás ochrání od všeho zlého a dá nám vše potřebné. Věřme, že Bůh nám dá potřebnou sílu a prostředky k další pouti životem a k snášení obtíží nezvyklých situací, stejně jako je dával Marii a Josefovi při jejich vánoční anabázi. 

 

A pokud někdo dosáhl opravdového dna svých sil, vyčerpal své možnosti a nevidí perspektivu zlepšení své situace, ať je pro něj příkladem nejpasivnější postava Vánoc: Ježíšek spinkající v jesličkách či choulící se v náruči Panny Marie nebo svatého Josefa. Literární historik Martin Putna v diskuzi o významu idylických literárních a filmových děl připomíná slova biblické knihy Kazatel, že všechno na světě má svůj čas, a zdůrazňuje, že na metaforickém i doslovném schoulení – schoulení se „v pelíšku“ – není vůbec nic špatného, že jde o velmi důležitou polohu, která je prospěšná, když není čas velkých činů, čas velkých gest, a která pomáhá přežít, když se nic jiného nedá dělat, když proti nám stojí něco, co je nad naše síly. V tomto smyslu je pak schoulení se tvůrčím činem. 

 

Cosi z odevzdanosti nemluvněte v rukách milující bytosti by mělo být trvalým prvkem identity každého křesťana, ba každého člověka. Nejde tu o únik před Bohem danou realitou ve formě pošetilého infantilismu, ale jedná se o důležitý aspekt duchovního života. „Mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými,“ píše žalmista a pokračuje: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši – jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně.“ A samotný Kristus svým učedníkům říká: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako dítě, ten je největší v království nebeském.“

A naopak zkusme my být těmi, u koho se mohou druzí jako dítě alespoň na chvíli „schoulit“. Buďme vůči sobě – alespoň o svátcích – milejší a trpělivější uvnitř svých rodin, byť se možná po letošním roce, kdy jsme spolu byli nuceni trávit nezvykle mnoho času, máme již „plné zuby“. A zkusme třeba o svátcích zavolat někomu, s kým jsme již dlouho nemluvili a o kom tušíme, že mu nemusí být nejlépe. Pokusme se ho prostým zájmem o něj a vřelým slovem „obejmout“, dodat mu chuť do života. Potěšíme nejen toho člověka, ale i sami sebe, stejně jako byli rozradostněni z novorozeného Krista ve své náruči Simeon a Anna. Budeme obdarováni, stejně jako byli možností dát po dlouhé pouti své dary novému králi obdarováni učení muži z východu. Každý potřebný – ať již potřebný hmotně, psychicky či duchovně – je nám dán jako potřebný Kristus. Vším dobrem, které komukoli způsobíme, vykouzlíme na tvářičce malinkého Syna Božího nevýslovně krásný úsměv, který naplní naše srdce hlubokým pokojem a radostí.

 

Pokud se Vám líbí autorova tvorba, můžete podpořit fungování S.magazínu | signaly.cz/podporte