Vzpomínám si, jak spolubratři v jedné jezuitské komunitě začali před začátkem postu dělat dojem, že vstoupili do soutěže o nejvtipnější kázání. Dokonce i někteří „uspávači hadů“ překvapili a jejich homilie náhle nebyly ztělesněním nudy. Naopak, hýřily anekdotami a dočkali jsme se dokonce i zpola vážného návrhu, že smysl pro humor by měl být zařazen mezi teologické ctnosti, vedle víry, naděje a lásky. Škarohlíd by mohl poznamenat, že něco takového není vhodné na úsvitu doby, která má mít „vážný ráz“. Já si ale myslím, že jsme postní dobu zahájili skvěle, ve znamení Ježíšovy výzvy: „Když se postíte vy, nedělejte utrápené obličeje jako pokrytci!“ (Mt 6,17-18)
 

zdroj: flickr.com

 

Čím je vlastně doba, do které vstupujeme? Řekové měli pro čas dva výrazy. Jedním z nich je chronos, neúprosný čas, který pravidelně odměřuje minutu za minutou, hodinu za hodinou, den za dnem... Kairos je naopak časem relativním, protože odvislým od všeho niterného a existenciálního, co se v nás odehrává. Postní doba je kairos, příhodný čas (2Kor 6,2), který můžeme „chytit za pačesy“ jako životní šanci, udělat další krok vpřed, po-kročit, nebo ho také můžeme promarnit, nechat si ho „protéct mezi prsty“. Příhodný čas může být paradoxně i krize, třeba i ta vyvolaná epidemií koronaviru…

 

Při podobných příležitostech se často pohybujeme mezi dvěma krajnostmi. Tou první je, když propadneme iluzi, že teď můžeme vyřešit všechny naše niterné problémy, a tak si na sebe nachystáme příliš mnoho předsevzetí, plánů a cílů. V takovém případě se zcela jistě nakonec chytíme do své vlastní pasti, protože nebudeme sto splnit ani jediné.

 

Opačným extrémem je nedělat si předsevzetí žádné, ať už z liknavosti, nebo prostě proto, že jsme to už vzdali: „Znám se, určitě to nedokážu!“ Je to vlastně pochopitelné. Nechceme si připravit půdu pro další frustraci z nesplněného předsevzetí. Ovšem kdo nemá vytyčený žádný cíl, snadno zakrní, začne se jen tak „placatit“ a místo, aby stoupal na pomyslnou horu křesťanského života, se začne pohybovat nanejvýš po její vrstevnici. A protože jsme my lidé dynamickými bytostmi, zastavit se nemůžeme. Nejít vpřed a stagnovat znamená vracet se zpět a řečeno s klasikem: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“

 

Naše předsevzetí by mělo být spíš rozhodnutí: jedno, splnitelné a konkrétní. Mělo by realisticky vycházet i z předchozích zkušeností a sebe-poznání. Co a za jakých okolností jsme schopni dodržet? K jakému cíli chceme prostřednictvím toho dojít? Ostatně, přiznejme si to: I neúspěch v plnění předsevzetí nám může velmi prospět - pokud nás zbaví iluzí, které o sobě chováme, když o nic neusilujeme.

 

Kromě půstu nám Bible nabízí další dvě oblasti, v kterých můžeme v této liturgické době udělat krok vpřed: almužna a modlitba. Proč právě tyto tři oblasti? Co vyjadřují a k čemu nás mají vést? Co je spojuje? Jejich společným jmenovatelem je vztah: k Bohu, k druhým a k sobě samému.

Půst by neměl být jen úpravou jídelníčku, ale především „vrůstáním do svobody“, cestou od všeho, co nás v tomto světě o svobodu okrádá. Proto je půst projevem našeho zdravého vztahu k sobě samým a odklonem od jeho karikatury: egoismu, přemrštěné sebelásky, která nás v sobě uzavírá a činí nešťastnými, protože neschopnými dávat.

 

Almužna je slovo zahrnující mnohem více než jen dobročinnost (pars pro toto). Vyjadřuje vztah k našemu okolí, je prokazováním milosrdenství a dobrých skutků, je bojem za spravedlnost ve světě. Bez tohoto účinného vztahu k bližnímu by se z našeho půstu lehko stala fraška. Snad nejlépe to vyjadřuje prorok Izajáš: „Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem milým Hospodinu? Či není postem, jaký se přeji, spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?“ (Iz 58, 5-7)

 

Třetí a poslední oblastí našeho postního předsevzetí by měla být modlitba. Ta vyjadřuje náš vztah k Bohu, který je jediným opravdovým garantem naší svobody. Dodnes se nám dochovala homilie připisovaná Janu Zlatoústému, kde čteme: „Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem... dodává srdci odvahy, upokojuje duši.“ Modlitba se stává zdrojem našeho vnitřního světla, díky němuž jsme vůbec schopni vidět na cestu.

 

P. Jan Regner

 

 

www.darujme.cz/projekt/1203787